Institut náhrady škody vzniklé na tzv. odložené věci je ochranou před rizikem, které spočívá v tom, že při některých činnostech nebo při využívání některých služeb je třeba, aby ten, kdo se takové činnosti účastní / využívá službu, odložil některou svou věc, a tudíž nad ní na určitou dobu ztratil kontrolu. Problematika této odpovědnosti se pak dosti často dotýká i sportovní praxe.
Povinnost k náhradě škody vzniklé na odložených věcech tíží provozovatele činnosti, která je zpravidla spojená s odkládáním věcí (viz §2945 občanského zákoníku).
Rozsah činností, u kterých se předpokládá odkládání věcí, je značně široký a zákon tyto činnosti blíže nespecifikuje. Nicméně zcela jednoznačně mezi ně patří i výkon sportovní činnosti, využívání sportovního zařízení apod. (typicky se při sportu odkládá oblečení a další osobní věci). Proto může být odpovědným subjektem např. provozovatel tenisového areálu či pořadatel atletického závodu.
Povinnost nahradit škodu vzniklou na odložené věci vzniká přímo ze zákona. Není tedy třeba, aby nějakým specifickým způsobem došlo k předání a převzetí věci. Navíc pokud dojde k poškození věci či její ztrátě, je provozovatel dané činnosti povinen nahradit škodu bez ohledu na to, jak k ní došlo, jestli jí zavinil či nikoli, a i bez ohledu na to, zda bude zjištěn skutečný škůdce. Jestliže však bude skutečný škůdce zjištěn, může po něm provozovatel požadovat, aby mu nahradil vše, co on sám musel nahradit poškozenému.
Je třeba zdůraznit, že povinnost k náhradě škody tíží vždy provozovatele dané činnosti. Z tohoto pohledu tedy není významné, jaký vztah má takový provozovatel k vlastníku prostor, ve kterých svou činnosti realizuje (např. je v nájmu). Rovněž není důležité, zda má provozovatel nějakou možnost ovlivnit stav užívaných prostor. Z tohoto důvodu nemusí být v případě využívání sportoviště vždy úplně jasné, kdo je vlastně odpovědným subjektem. Rozhodně jím nemusí vždy být jen vlastník či provozovatel daného sportoviště. V konkrétním případě bude důležité posouzení, kdo vlastně provozuje činnost, se kterou je spojeno odkládání věcí.
Jako příklad lze uvést atletické závody pořádané sportovním klubem na sportovišti, které bude mít za tímto účelem pronajaté od obce. V tomto konkrétním případě bude odpovědnost za odložené věci účastníků závodu tížit sportovní klub. Obec totiž v daném případě sportoviště jen pronajímá, provozovatelem sportovní činnosti, se kterou je spojeno odložení věcí, je zde sportovní klub coby pořadatel atletického závodu.
I přes shora uvedené lze určitým způsobem možnost vzniku povinnosti k náhradě škody minimalizovat. Jde o to, aby k odložení věcí bylo určeno k tomu vhodné místo, které je možné určitým způsobem zabezpečit (typicky zamykatelná šatna, skříňka). Bude-li místo takto určeno a sportovec si věci odloží jinde, pak se nemůže úspěšně domáhat náhrady za jejich poškození či ztrátu. A naopak. Jestliže vhodné místo určeno nebude, mohou si sportovci své věci odložit na místě k tomu obvyklém, což může být např. i lavička u hřiště, a za jejich ztrátu bude provozovatel v takovém případě odpovědný.
Ještě je nutné zdůraznit, že se musí jednat o takové věci, které musí být při dané činnosti odloženy, aby vůbec mohla být vykonávána. Při pořádání závodu se bude typicky jednat o běžné oblečení, které je odloženo při převlečení do sportovního, mobilní telefon, běžné zavazadlo. Naopak pořadatel závodu nebude odpovídat např. za zaparkované auto, kterým se účastník závodu na místo konání dopravil.
Na závěr je třeba upozornit na vývěsky typu „za odložené věci se neručí“. Takovýmto jednostranným prohlášením provozovatel v žádném případě nemůže svou povinnost k náhradě škody vyloučit. Oproti předchozí právní úpravě navíc občanský zákoník již nelimituje rozsah náhrady škody (dříve byl limit stanoven zejména u cenností). Výši náhrady škody by mohl snížit jen soud, ale z důvodů zvláštního zřetele.
Legislativně právní odbor ČUS
