Ve sportovní praxi se nedávno objevil případ, kdy způsobení úrazu při sportovním utkání bylo soudem posouzeno, jako porušení právní povinnosti a sportovci, který úraz způsobil, byla uložena povinnost nahradit vzniklou škodu.
Konkrétně se jednalo o fotbalové utkání, kdy se zákrok žalovaného hráče odehrál ve hře a při boji o míč. Šlo o zákrok nedovolený pravidly fotbalu. Soud tak dospěl k závěru, že porušením sportovních pravidel došlo současně k porušení zákonné prevenční povinnosti chovat se tak, aby nedocházelo ke škodám.
V souvislosti s tímto případem byl požádán o právní analýzu ombudsman Českého olympijského výboru JUDr. Alexander Károlyi a předseda Legislativní rady VV ČUS JUDr. Mgr. Marcel Petrásek, MBA, LLM zpracovaná Právní analýza odpovědnosti za škodu ve sportu je v celém znění připojena za tento článek.
Z jejich stanoviska mimo jiné vyplývá, že české právo a české soudy se v minulosti jen velmi málo zajímaly o regulaci sportu či alespoň o poskytnutí jasných zásad pro posuzování daných případů. Speciální právní obor sportovní právo je v České republice relativně nový. Naopak v zahraničí je problém vzniku odpovědnosti při sportovní aktivitě již velmi starý a ustálený pojem. Zpočátku bylo při posuzování případů vzniku škody při sportovních utkáních kritériem porušení sportovních pravidel. Jinak řečeno, pokud škůdce při svém jednání přesáhl limit sportovních pravidel pro daný sport, odpovídal za škodu, kterou tím způsobil. Shodně tak české soudy takové případy posuzovaly jako porušení zákonné prevenční povinnosti (tak jako ve shora uvedeném případě fotbalisty).
V novější judikatuře zahraničních soudů doznalo kritérium porušení či neporušení sportovních pravidel vývoje. Shrnout ho lze tak, že je vyloučeno uplatnění náhrady škody vůči účastníkovi sportovního utkání (či jiné akce), který škodu způsobil, aniž závažně porušil pravidla, protože se jedná o utkání s nikoliv nepatrným rizikem, které trvá i při dodržení všech pravidel.
Z uvedené analýzy nemá vyplývat, že by snad sport měl být privilegovanou činností, která se nachází mimo právní regulaci. Při posuzování odpovědnosti za vznik úrazu při sportu by však měla být zohledněna povaha sportu jako do určité míry rizikové činnosti, kdy navíc jsou si oba dva, jak škůdce tak poškozený, vědomi rizika, které sportovní činností podstupují.
Rozhodovací praxe český soudů však dosud setrvává na původním trendu, tj. posuzovat porušení sportovních pravidel za porušení právní povinnosti s důsledkem vzniku odpovědnosti za způsobenou škodu (úraz). I když se nejedná o zvlášť časté případy, může k nim docházet. Proto je třeba z preventivních důvodů doporučit, aby si sportovci, zejména pak hráči takových sportovních disciplín, kdy dochází ke kontaktu s protihráčem, svůj případný vznik odpovědnosti pojistili. Většina pojišťoven toto pojištění nabízí, ať již v rámci jiných pojištění jako např. pojištění domácnosti nebo jako samostatný produkt. Jde jednoznačně o dobrý způsob předcházení zbytečných a nákladných soudních sporů. O ochraně zdraví ani nemluvě.
Mgr. Gabriela Petrusová
vedoucí Legislativně právního odboru ČUS
Tato analýza reaguje na rozsudek Okresního soudu v Šumperku č. j. 15 C 9/2012 ze dne 29. 7. 2013. Soud v tomto případu vyvodil právní důsledky z jednání žalovaného R. O., který se při fotbalovém utkání dopustil nedovoleného zákroku. Tento zákrok je specifikován dále v rozsudku takto: „…při tzv. vyvážení míče při hře (žalobce) běžel s míčem směrem na soupeřovu půli hřiště, přiběhl k němu žalovaný, žalobce si proto předkopnul míč směrem k postranní čáře, aby se takto vyhnul bránícímu hráči, avšak žalovaný ve snaze hrát míč a zabránit protiútoku na vlastní bránu žalobci podrazil nohy, ten náraz neustál a upadl na zem na rameno.“ Po tomto zákroku došlo k přetrhání všech vazů v rameni žalobce, ten musel podstoupit operaci a zároveň byl po téměř tři a půl měsíce uznán práce neschopným. Žalobce požadoval po žalovaném náhradu škody plynoucí mu zejména z ušlého výdělku, náhradu za bolestné a náhradu za náklady spojené s léčením.
Okresní soud v Šumperku v drtivé většině vyhověl žalobě a náhradu žalobci přiznal. Bohužel v tomto konkrétním případě se žalovaný, ač s rozsudkem nesouhlasil, neodvolal k vyšší soudní instanci. Nemůžeme tedy toto rozhodnutí soudu prvního stupně považovat za judikát s takovou váhou, která by mu umožňovala aplikaci i na další podobné případy v budoucnu. Přesto považujeme za nezbytné na danou situaci reagovat a poskytnout právní názor na případ konkrétní odpovědnosti sportovce za újmu učiněnou při sportovním utkání.
Předně je potřeba popsat skutkové okolnosti tohoto případu. Posuzovaný zákrok žalovaného se odehrál ve hře a při boji o míč. Šlo o zákrok nedovolený pravidly fotbalu, protože žalovaný jakožto obránce použil obranný zákrok – známý jako „skluz“ – a netrefil jako první míč, nýbrž nohu protihráče – v tomto případě žalobce. Za zákrok byl žalovaný potrestán hlavním rozhodčím žlutou kartou, z rozsudku nevyplývá, zda byl uložen také přímý volný kop. Z výpovědi žalovaného i z výpovědi svědků je zřejmé, že nebylo úmyslem žalovaného způsobit žalobci zranění ani hrát v rozporu s pravidly.
Dle názoru Okresního soudu v Šumperku došlo ke vzniku odpovědnosti hráče fotbalu za škodu vzniklou protihráči během sportovní hry na hřišti podle ust. § 420 odst. 1 zák. 40/1964, občanského zákoníku (v době konání zápasu účinného). Tento názor podporuje soud těmito argumenty: „Žalovaný v rozporu se sportovními pravidly podrazil žalobci nohy ve snaze zabránit protiútoku při fotbalovém utkání a při tomto jednání vznikla žalobci škoda na zdraví. Takovéto jednání je postižitelné nejen v rámci pravidel fotbalu ale představuje současně i porušení prevenční povinnosti založené ust. § 415 občanského zákoníku.“ Tímto měl soud za splněné prokázání porušení právní povinnosti, jako jednoho z atributů vzniku odpovědnosti za škodu. Další předpoklady vzniku odpovědnostního vztahu – vznik škody a příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody – považoval soud za prokázané a asi by proti tomu nemohl nikdo namítat. Při splnění těchto předpokladů se zavinění škůdce presumuje.
Na tomto místě je třeba podotknout, že české právo a české soudy se ve své minulosti jen velmi málo zajímaly o regulaci sportu či aspoň o poskytnutí jasných zásad pro posuzování daných případů. Speciální právní obor sportovní právo je v České republice relativně nový. Když porovnáme českou právní kulturu tohoto specifického odvětví práva s kulturou zemí, jako je Velká Británie, Francie, Švýcarsko, nebo i českému právnímu řádu v mnohém podobné Německo a Rakousko, dojdeme k závěru, že sportovní právo je v cizině daleko rozvinutější než v tuzemsku (kupříkladu právo Velké Británie se tomuto odvětví intenzivně věnuje již déle než sto let).
Problém vzniku občanskoprávní nebo i trestněprávní odpovědnosti při sportovní aktivitě je již velmi starý a v zahraničí ustálený pojem. Přes prvotní snahy dojít k naprosté izolaci sportovní sféry od sféry právní bylo záhy upuštěno. Tato koncepce existovala vlastně jen v teorii a je třeba připustit, že tam kde končí hranice hřiště, nekončí hranice práva. Je pravdou, že sport má vlastní pravidla, mnohdy i soustavu pravidel, tyto však nemohou nahradit obecnou právní úpravu, mohou ji pouze doplnit. Myšlenka určitého předem daného souhlasu poškozeného, který se svou účastí v organizované sportovní soutěži předem vzdává nároku na jakoukoli náhradu škody za potenciálně utrpěnou újmu, také nenalezla větší odezvu. Evropský kontinentální systém vytvořil jedno jasnější kritérium pro posuzování případů vzniku škody při sportovním utkání a tím je porušení sportovních pravidel. Tuto myšlenku vystihuje rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 1933: „Zákon prohlašuje v § 335 tr. zák. za trestná ta jednání a zanedbání, skrze která může být zvětšeno stávající nebezpečí. Předpokládá, že existují jednání, která jsou sama o sobě nebezpečná, ale nikoli zakázaná, nýbrž povolená v zájmu obecného blaha. K tomu patří také sportování. Ale i zde platí zákaz zvětšovat riziko, opodstatněné samým provozováním sportu. K omezování rozměru těchto - v samé podstatě sportu spočívajících - rizik jsou určena sportovní pravidla. Ona jsou mírou pro obezřetnost, se kterou je nutno k provozování sportu přistupovat. Pokud se (on) drží pravidel, nedá se říci, že pochybil vzhledem k nařízené opatrnosti. Má se však zodpovídat z ohrožujícího jednání, které není kryto sportovními pravidly, pokud tím vydává právní zájmy chráněné v § 335 trestního zákona většímu nebezpečí, než které je opodstatněno samým provozováním sportu a pokud míra nařízené opatrnosti není dodržena.“ Jinými slovy, pokud škůdce při svém jednání přesáhl limit sportovních pravidel pro daný sport, odpovídá za škodu, kterou svým jednáním způsobil. Tento právní závěr se rozšířil kontinentální Evropou, jeho stopy můžeme nalézt v Německu i Československu (např. Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26. ledna 1954, Cz 486/53, uveřejněné ve Sbírce NS, 1954, č. 5, str. 86-87, pod pořadovým č. 44, Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. 10. 1962, sp. zn. 5 Cz 38/1962, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1963, pod pořadovým č. 15 a Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 1978, sp. zn. 10 Co 190/76, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1980, pod pořadovým č. 16). České soudy v daných případech shledaly porušení sportovních pravidel porušením tzv. generální prevenční klauzule zakotvené v § 415 dnes již neúčinného občanského zákoníku. Dále citujeme z článku Právního rádce ze dne 14. 2. 2007 autora Michala Králíka: „Česká judikatura se tak dosud výslovně vyjádřila toliko k odpovědnosti sportovce v případě porušení sportovních pravidel, na straně druhé dosud nikdy nevymezila podmínky, za kterých není právní odpovědnost sportovce dána, a z tohoto pohledu je také třeba závěry dosavadní judikatury posuzovat, a nevyjádřila se tak výslovně ani k okolnosti, jaký význam má při úvaze o právní odpovědnosti sportovce dodržení sportovních pravidel. Navíc je nutné zdůraznit, že český judikatorní trend není zcela v souladu s trendem evropským…“ Z rozsudku Okresního soudu v Šumperku je zřejmé, že právě kritérium porušení sportovních pravidel sehrálo v rozhodování soudkyně největší roli.
S ohledem na novější judikaturu zahraničních soudů je možné říci, že kritérium porušení či neporušení sportovních pravidel doznalo vývoje. Zde máme na mysli zejména vývoj v oblasti rozhodovací praxe soudů rakouských a německých. Například rozsudek LAG Köln ze dne 28. 6. 1984, sp. zn. 10 Sa 59/84, byl uveřejněn s následující právní větou: "Ne každé porušení pravidla hry sloužící ochraně hráče odůvodňuje výtku nedbalosti; záleží pak na tom, zda chování narušitele leží za hranicí mezi tvrdostí, kterou hra vyžaduje a nefér jednáním. Zásada, podle níž je v souladu se zásadou dobré víry vyloučen požadavek náhrady škody proti fotbalovému spoluhráči, který způsobil fyzické zranění, neplatí jen při hře narušitele odpovídající pravidlům, ale také při jen bagatelních porušeních pravidel, která jsou při dění při zápase pro hru typickém právě tak nevyhnutelná, jestliže určení, že by k podobnému poškození s následkem škody stejně tak mohlo dojít u toho, kdo zranění způsobil, je ještě opodstatněné." Podobně vyznívá i rozsudek OLG Düsseldorf ze dne 2. 4. 2004, sp. zn. 14U 230/03, jenž se přímo zaobírá následky fotbalu a podle kterého "pokud se vyskytne při fotbalovém utkání zaviněné porušení vyžadované opatrnosti, má se posuzovat podle konkrétní situace typické pro hru při zohlednění specifik kopané jako sportu, při kterém proti sobě stojí soupeřící strany". Dalším zajímavý nastupující trend reprezentuje rozhodnutí BGH z 1. 4. 2003, sp. zn. VI ZR 321/02, které se zabývá automobilovými závody a jeho závěr by se dal shrnout tak, že vylučuje uplatnění náhrady škody vůči účastníkovi, který škodu způsobil, aniž závažně porušil pravidla, protože jde o utkání s nikoliv nepatrným rizikovým potenciálem, který trvá i při dodržení pravidel. Rakouský vývoj reprezentuje rozhodnutí OGH z 24. 9. 1981, sp. zn. 7 Ob 656/81, jehož závěry vystihuje právní věta: "Obvyklá lehká porušení pravidel, která při provozování kontaktního sportu způsobují tělesná zranění, nejsou zpravidla protizákonná a nepředstavují porušení zákona.“
Tyto vývojové trendy jsou však, zdá se, rozhodovací praxi našich soudů (či alespoň Okresnímu soudu v Šumperku) dosud neznámé a „v souladu s ustálenou judikaturou“ rozhodují podle do jisté míry překonané zásady. Nechceme navodit zdání toho, že sport je privilegovanou disciplínou lidské činnosti, která se nachází mimo právní regulaci. Avšak při použití pouhého selského rozumu je zřejmé, že nemůže být rovno poškození na zdraví způsobené útokem na ulici poškození způsobenému ve sportovním utkání, kdy oba subjekty, jak útočník tak poškozený, si jsou vědomy rizika, které podstupují. Mezi toto vědomé riziko patří i možnost lehkého vybočení z pravidel sportu. Ke „skluzům“, které nejprve zasáhnou nohu hráče a až poté míč, dochází ve světovém fotbale nesčetněkrát za den. Asi bychom nenalezli osobu, která fotbal provozuje a nikdy podobný zákrok neviděla. To, že se i v případě uvedeném shora jednalo o nepříliš závažné porušení pravidel, svědčí i to, že popsaný zákrok byl rozhodčím potrestán pouze žlutou kartou. Za závažné porušení pravidel a nesportovní chování dávají pravidla fotbalu rozhodčímu možnost, někdy dokonce povinnost, uložit kartu červenou. Navíc, jak je patrno z rozsudku nadepsaného případu, nedošlo k poranění nohy, tedy části těla zasažené žalovaným, ale k přetrhání vazů v rameni v důsledku pádu žalobce. Samozřejmě by situace byla jiné v případě, kdy by žalovaný zasáhl žalobce úmyslně nebo by to udělal při přerušené hře s cílem přivodit žalobci újmu na zdraví. Žalovaný svůj zákrok špatně načasoval a v důsledku toho porušil pravidla fotbalu. K porušení zákona však dle našeho názoru v tomto konkrétním případě nedošlo.
JUDr. Alexander Károlyi
